Vykonavatelem hrdelního práva byl kat, nazývaný též mistr popravčí. Bydlel v katovně, která stávala na okraji města, protože kati byli považováni za snížené osoby, s nimiž nebylo radno se stýkat. Dalším důvodem byla skutečnost, že často buď oni sami, nebo jejich pacholci vykonávali práci pohodného neboli rasa. Sbírali a pohřbívali uhynulá zvířata, což s sebou neslo hrozbu nákazy a nepříjemný zápach. Hlavním „zaměstnáním“ kata ovšem bylo mučení obžalovaných při soudním výslechu a vykonávání poprav.

Výslech na mučidlech, zvaný též útrpné tázání nebo tortura, míval několik stupňů a přistupovalo se k němu u podezřelých z takového zločinu, za který hrozil trest smrti. Nejmírnějším způsobem bylo šněrování rukou provazem neboli vazba, následovalo přikládání palečnic a španělské boty, nejdrastičtějším bylo napínání vyslýchaného na žebřík či jeho zavěšení na skřipec.

Zločinec odsouzený k smrti mohl být popraven několika způsoby – oběšením, stětím, upálením, lámáním kolem či čtvrcením. Zvláštním typem popravy bylo zahrabání zaživa a následné probodnutí srdce kůlem, které se udělovalo především matkám za vraždu novorozeněte. V Brandýse se nejčastěji praktikovalo stětí mečem, ostatní tresty, jako upálení či zahrabání, se většinou prováděly až posmrtně. Všichni delikventi však nemuseli nutně skončit na popravišti, někteří vyvázli jen s relativně mírnými tresty, ke kterým patřilo vystavení na pranýři, mrskání, utětí ruky, vytržení jazyka, štípání žhavými kleštěmi nebo vypálení cejchu a vyhnanství.

V Brandýse mistry ostrého meče připomíná dodnes stojící renesanční katovna. První kat jménem Jaroslav Vydra je doložen v polovině 17. století, po něm zde působil několik let Friedrich Majpus. Pro obec to však nebyla šťastná volba, neboť Majpus sám dvakrát skončil ve vězení za zabití v sebeobraně. Poprvé v roce 1666 za zastřelení kata z Lysé nad Labem, podruhé o čtyři roky později za zabití rasa z Benátek nad Jizerou přímo v brandýské katovně. Nakonec brandýští radní Majpusovi doporučili, aby katovnu prodal a vystěhoval se pryč z Brandýsa. Katovnu spolu s katovským řemeslem pak převzali bratři Zelingerové a jejich potomci, ale ani oni nepatřili vzhledem k doloženým výtržnostem právě k vzorným obyvatelům města. V 18. století se v brandýské katovně kromě Zelingerů vystřídali kati Jan Brajer, Fogl a František Neufuss, který byl zároveň posledním brandýským katem. Žil zde až do roku 1790, i když po odejmutí hrdelního práva Brandýsu v roce 1765 už nepopravoval, ale živil se pouze rasovskou činností.